Rubrika - 2012 - Komentáře Jezdce

Jaká byla sezóna 2012

Konec roku je na dohled a zanedlouho se na nás přiřítí hodnocení končícího roku ze všech stran. Čeká nás sice ještě téměř celý prosinec, ale vzhledem k tomu, že již dávno nelze zcela zřetelně rozeznat hranice jezdecké sezóny, můžeme v klidu uplynulé období hodnotit již nyní.
Nechtěl bych opakovat letitá klišé a pouze sumarizovat nedávné události tak, jak jsme tomu každoročně v mnoha referátech svědky. Hodnocení typu co vše se podařilo a co ne, co nás čeká v následujících měsících a jaká jsou naše zbožná přání, je letitý evergreen. Pokusím se mu vyhnout.
Z hlediska hlavních aktérů sportovního dění jezdců, trenérů a funkcionářů je jistě vývoj vnímán pozitivně. Zvýšil se opět počet startů, narostl počet koní, marketinkově byly přilákány nové subjekty, popularizace jezdectví vstupuje zcela jednoznačně i do národního povědomí laické veřejnosti. Vytvářeny jsou nové pracovní příležitosti pro armádu zaměstnanců, jezdectví již dávno opustilo kategorii hobby a změnilo se v průmysl. 
Tento vývoj naše jezdecká asociace zachytila poměrně dobře. Pokud si cílem stanovíme zvládnutí organizace jezdeckých soutěží, přípravu pravidel a osvětu vedoucí k odbornému růstu organizátorů, rozhodčích a marketinkových partnerů, tak za posledních deset let bylo vykonáno hodně práce. Systém byl založen a byrokratický aparát zvládající administrativu spojenou s mnohanásobným zvýšením počtu jezdeckých soutěží, jezdců a koní samotných, funguje slušně.
Druhý úhel pohledu ovšem zasluhuje odborný vývoj naší komunity. Zde české jezdectví při svém překotném nárůstu popularity tápe. Lídři českého jezdectví stále nedokázali nalézt ideový koncept, který by položil základy odborného zvládnutí vztahu člověka a koně. V tomto tápání ovšem není náš národní stav žádnou výjimkou a v podstatě kopíruje tápaní celosvětového jezdeckého soutěžení. Naskýtá se proto otázka, zda je tvorba tohoto ideového konceptu vůbec předmětem činnosti organizací zabývající se jezdeckým soutěžením. V hipologicky vyspělých státech se o tvorbu těchto koncepcí starají tradiční školící zařízení. Ta vyrostla na základech strategických národních systémů ovlivňujících po staletí hipologickou vzdělanost společnosti. Jezdecké sportovní organizace těchto zemí pak jejich činnost více či méně využívají, nebo s ní spolupracují a někdy i ovlivňují.
Tyto hipologicky šťastnější země si tak nemusí pokládat otázku, která je aktuální v regionech s kdysi srovnatelnou pozicí, ale nyní trpící důsledky násilně přerušeného vývoje. Ta otázka zní: Je hipologická vzdělanost v jezdeckém soutěžení vůbec nutná? Není absence veřejné poptávky důkazem oprávněnosti jejího postupného vytěsňování? Všichni pravidelní čtenáři Jezdce vytuší, že osobně odpovídám - není.
Každý, kdo se poctivě zabýval výcvikem koně a neupřednostňoval pouze své vlastní soutěžní ambice nad jeho osobním osudem ví, jak těžké je dosáhnout alespoň střední soutěžní výkonnosti. Vstupujeme-li do soutěžního systému se skutečnou, a nejenom po vzoru FEI prázdnými frázemi podporovanou snahou o "šťastného atleta", tak se bez odbornosti neobejdeme.
Národní jezdecká organizace nemá žádné nástroje k ovlivnění každodenní práce svých členů. Jejím hlavním úkolem tak zůstává zajistit odbornost v momentě prvního vstupu jedince, koně či jezdce do soutěžního systému. Hlavní pozornost je tedy nutné upřít na nejnižší výkonnostní stupně. Jen na dobře položených základních kamenech lze stavět stavbu. Chce-li naše národní organizace udělat něco pro vrcholovou výkonnost jezdců a koní, musí se tak postarat především o začínající jezdce a koně.
U skokových koní se tato starostlivost musí objevit v odbornosti stavitelů těch nejnižších parkurů. Ta je u nás velmi rozkolísaná a často bohužel na hanebné úrovni.
Na drezurních obdélnících při začátečnických úlohách musí jezdci získat informaci o tom, zda postupují správně při zvládnutí rovnováhy své i rovnováhy koně. K tomu je ovšem nezbytná hluboká odbornost rozhodčích vycházející z osobní praxe. Tu nikdo nezíská ani na mnohadenních školeních. A rozhodčích - mnohaletých kvalitních jezdců, je tragicky málo.
U soutěží všestrannosti to vše platí dvojnásob. Glorifikace úspěchu v terénní zkoušce není na místě a pouze vypovídá o udatnosti jezdců a koní. Obdobný problém je u spřežení.
Není náhodou, že po léta nejúspěšnější českou disciplinou je voltiž. Kořeny vidím v tom, že těžištěm není hipologie, ale gymnastika. A ta má v ČR metodicky výrazně lepší zázemí.
Discipliny endurance a reining mi nepřísluší hodnotit, protože moje povědomí o nich je příliš povrchní. Názor na ně ovšem také mám.
V jedné ze svých letošních úvah jsem vyslovil přesvědčení, že český světový úspěch přijde ze zahraničí.  Myslel jsem na ty, kteří se trvale usadí v jezdecky vyspělém prostředí a stanou se tak jeho součástí, ale přitom zůstanou v českých barvách. Na tento úspěch dosáhnou nejšťastnější ze šťastných, kterým speciálně v jezdectví nesmí chybět nic z pěti základních atributů: píle, talent, odbornost, peníze a štěstí. Jakkoliv je dnes takový úspěch mediálně i ekonomicky nejsnáze uchopitelný, cílem celonárodní organizace by mělo být zcela něco jiného. Kvalitně vedená a odborně orientovaná základna nejnižší jezdecké výkonnosti, která realisticky a sebevědomě posuzuje své možnosti v kontextu ke každé z pěti uvedených podmínek vrcholového sportu. Ale především má ráda koně. To mě napadá, když se ohllížím za sezónou 2012. Ale nakonec i za těmi předchozími. ing. Cyril Neumann (Jezdec č. 23/2012)

< zpět

Anka Equiservis KenTaur Český skokový pohár
Pony sport Peta