Rubrika - 2009 - Co bude dál

92. Miroslav Svozil

Miroslav Svozil (71) se věnuje problematice jezdeckého sportu od padesátých let minulého století. Nyní je dopisovatelem časopisů Jezdectví a Jezdec a vedle reportáží z aktuálního dění se soustřeďuje především na seznamování čtenářů s jezdeckou historií a následně  československého olympismu.

Ne pouze jednou, ale dokonce hned třikrát, a to velmi pozorně, jsem si v Jezdecké ročence 2007 pročetl všechny příspěvky k současné problematice a především budoucnosti jezdeckého sportu, které pod zastřešujícím názvem "Co bude dál?" inicioval vydavatel zpravodaje Jezdec C. Neumann.
Shrneme-li všechny postřehy, názory, doporučení a navrhovaná či pouze naznačená řešení, dospějeme k závěru, že takto provedená syntéza dané téma pregnantně a po odborné stránce plně vyčerpává. 
Byl jsem tedy zaskočen výzvou, abych se diskuse rovněž zúčastnil. Vše zásadní bylo totiž v již zveřejněných úvodních statích řečeno. Přesto jsem výzvu přijal, neboť se domnívám, že editor zpravodaje Jezdec sleduje svým počinem to, aby se do diskuse zapojilo i co nejširší spektrum lidí, zajímajících se dlouhodobě o jezdecký sport a koně všeobecně vůbec. Cítím však, že by uvedené skutečnosti měly být shrnuty do několika otázek.

Moje, tedy starší generace měla to štěstí, že v poválečných letech zastihla v činné službě ještě důstojníky bývalého jezdectva a dále měla k dispozici i kvalifikované cvičitele, převážně z řad předválečného Sokola. Výcvik jezdců - začátečníků tak probíhal na všech jízdárnách ve stejných intencích, když se v zásadě řídil služebním vojenským předpisem "Výcvik v jízdě koňmo". Nebyl pro mne tedy vůbec žádný problém, když jsem po základním kurzu jízdy, který jsem v rámci tehdejšího Svazarmu absolvoval ve Vojenské akademii v Hranicích, přešel následně do jezdeckého oddílu Slovanu Čs. film v Praze. Setkal jsem se zde se shodným vedením i obsahem jízdárenské hodiny i se stejnými povely. 

Domnívám se, že by za současného stavu při soustředění adeptů jízdy na koni z různých oddílů či klubů na společné jízdárenské hodině vznikl pěkný zmatek, neboť by mnozí nevěděli, co mají na určitý povel vykonat. Vůbec již nemluvě o cvicích v sedle bez třmenů a dalších základních kamenech tehdejší "jezdecké školy". Absence klasického jezdeckého výcviku tak náleží rozhodně k tématům, která vyžadují urychlené řešení odpovídající dnešku.

Totéž se týkalo i výcviku koní. Příchod nového koně do stáje byl vždy velkou událostí. Pokud nebyl kůň přiježděný, prošel remontním výcvikem, který v podstatě probíhal rovněž dle příslušného vojenského přepisu "Výcvik remont". Příprava remont byla svěřována vždy nejlepším cvičitelům či trenérům a rovněž tak jezdcům. Na závěr výcviku pak kůň zpravidla absolvoval dílčí či kompletní soutěž military nejnižšího stupně, která prokázala jeho připravenost pro jízdárenský provoz či pro navazující sportovní dráhu.
Otázka tedy zní: Jakou vizi systémové rekonstrukce výcviku jezdců a koní má ČJF?   

Otázka vyvolává hned další otázku, kterou ve svém příspěvku akcentoval v minulém čísle i Jiří Skokan. Mám na mysli dostatečný počet a odpovídající kvalitu cvičitelů. Téměř každé odborné učiliště či střední škola se zemědělským zaměřením operuje při náboru žáků ministerskou akreditací pro výuku cvičitelů v jezdeckém sportu. Boj o žáka je neúprosný, neboť od jejich počtu odvisí přísun finančních prostředků. Nepředpokládám však, že všechna školní zařízení disponují v tomto směru dostatečně pedagogicky a odborně kvalifikovaným personálem.

Další otázka je tedy na místě: Jakým způsobem bude zajištěna výchova budoucích autorit?
Do změny společenských poměrů v listopadu roku 1989 stálo jezdectví, coby sport čtvrté kategorie, na okraji zájmu řídících tělovýchovných orgánů. Izolované od trendů světového vývoje, téměř bez sportovní konfrontace s vyspělým jezdeckým světem a v neutěšených materiálních podmínkách přežívalo díky obětavosti a pracovitosti funkcionářů, cvičitelů, trenérů a řadových členů jezdeckých oddílů. Nelze se proto divit, že zlomový rok 1989 jakoby otevřel stavidla povodní i se všemi jejími negativními průvodními jevy. Málokterý sport zaznamenal v Česku tak rychlý a převratný rozvoj jako jezdectví. 
S přílivem nebývalých finančních prostředků do provozu, investic do staveb i nákupu koní a výstroje se rozjel na plné obrátky, chceme-li to tak nazývat, "jezdecký průmysl". Ne ve všech případech s ním však stačil držet krok i etický rozměr jezdectví. 

I zde je na místě otázka: Jak je ČJF skutečně a nejenom formálně (Kodex chování ke koni) připravena k řešení stále vzrůstajícího rozporu mezi snahou dosahovat vysoké výkonnosti a etickou ochranou koně?
Nárůst kvantity závodů a problémy z toho vyplývající jsou zřejmé. Jenže - jak uspokojit všechny soutěžní adepty? Na jedné straně je neustále stoupající zájem o jezdecký sport potěšitelný, na druhé straně působí potíže. V tomto směru by byla možná na místě revize systému soutěží.
Za zamyšlení tak stojí snadnost, se kterou jsme se zbavili již osvědčených a ověřených praktik. Co, kromě pocitu z vítězství přinese jezdci prvenství v soutěži "L", kterého dosáhl na koni, zvládnuvším již několik parkurů stupně "T"? Snad ještě uspokojení vlastní ctižádosti - či možná ještě spíše naplnění ambicí rodičů, kteří potomkovi hotového skokana zakoupili. Obdobě pak vidíme pro příklad v soutěži všestrannosti - jezdce, který díky charakteru a poctivosti koně, dokáže přejít kros, ale na drezurním obdélníku a na parkuru pak působí trapně.

Z druhé strany soutěžního pohledu pak uhodil hřebík na hlavičku Jiří Skokan v zamyšlení nad nerovností mezi profesionální a amatérskou skupinou jezdců.

A je tu další otázka. Co připravují nejvyšší představitelé ČJF v kategorizaci jezdců, koní popř. soutěží?
Jezdecký sport náleží ke sportům, jehož disciplíny nemají objektivně měřitelné hodnoty. V jezdectví se už nevedou národní, evropské ani světové rekordy. Každý parkur, každá cross-country v soutěži všestrannosti jsou svým způsobem originálem. Hranice výkonnosti však i v tomto sportu existují. Vezměme si jako příklad zátěž, jíž jsou koně podrobeni skokové soutěži na OH. Dříve pro zisk medailí v soutěži jednotlivců i družstev postačovala nejčastěji dvě absolvovaná kola s případným rozeskakováním. Na posledních XXVIII. OH v Aténách 2004 proběhla nejdříve tři kvalifikační kola, následovala dvě finálová kola plus rozeskakování o stříbro a bronz. A stejné je to i na všech dalších šampionátech všech věkových kategorií. A to nemluvím již vůbec o rozměru a charakteru překážek či o filozofii stavby parkurů. Je tedy jasné, že neustálým zvyšováním požadavků, budeme-li chtít respektovat i "zájmy koně", další cesta nevede.
Poslední otázkou tedy je: Jaké diskuse se na FEI vedou ohledně vizí do budoucna a jaké názory akcentují naši zástupci na tomto fóru?

Před lety jsem po protestech proti konání Velké pardubické považoval některé výroky ochránců zvířat za zcela stupidní. Na druhou stranu je nutno ochráncům zvířat přiznat určité zásluhy a podíl na opatřeních, která byla v dostihovém a jezdeckém sportu v zájmu koní přijata. Zejména v překážkovém dostihu a cross-country soutěži všestranné způsobilosti mohl dříve jezdec pokračovat i po pádech. Dokončení bylo vydáváno za houževnatost a hrdinství jezdce. Bylo jen a jen na jezdci, zda se o své vůli rozhodl v závodě pokračovat třeba se zraněním či otřesem mozku. Kůň stál mimo a byl z možnosti volby vyloučen. Zadržen byl pouze tehdy, pokud bylo jeho zranění evidentní. Při tom mohl být otřesený stejně jako jezdec a snížená koordinace pohybu tak mohla způsobit další pády a nezvratitelnou újmu na jeho zdraví.
Na druhé straně, přes toto uznání "ochráncům zvířat", ovlivňují současné jezdectví i další tlaky. Nejsem si tak zcela jistý, zda k okleštění soutěže všestranné způsobilosti o úseky klusovek a steeplechase došlo pouze z titulu vysokých finančních nákladů a organizačních důvodů, či za ním stála i jiná "lobby". Se stávající formou soutěže všestrannosti (bývalé military) se osobně nemohu stále jaksi ztotožnit. Je v tom, pravda, ale i kus nostalgie. Doufám, že nebudu z takové nostalgie podezírán i v předchozích částech svého příspěvku.

Miroslav Svozil ve svém příspěvku shrnul dosud zaznělé názory do několika otázek. Nejpovolanější osobou k jejich zodpovězení bude člen VV ČJF pro oblast vzdělávání Jaroslav Sedláček.
Z dosud uveřejněných příspěvků v rubrice Co bude dál však jednoznačně vyplývá, že si většina diskutujících problémy současnosti uvědomuje.
Infrastruktura jezdectví před listopadem 1989 vykazovala jistou, své základně prospěšnou uspořádanost. Ta sice díky všem ostatním negativům nesvobodného společenského systému nevedla k evropsky srovnatelné kvalitě. Poskytovala ale řadu tradičních hodnot.
Bylo štěstím doby, že tyto hodnoty střežili nezpochybnitelné osobnosti předválečného hipologického života, či první generace jejich žáků.
Bylo snadné tuto uspořádanost zrušit v očekávání, že systém bude nahrazen systémem lepším. To, že se to zatím nedaří tak jak bychom chtěli, dokazují dosud uveřejněné příspěvky. I proto věřím, že má smysl i nadále klást otázku “Co bude dál?”.  Cyril Neumann

< zpět

Anka Equiservis KenTaur Český skokový pohár
Pony sport Peta